Tak trochu lesana

Tak trochu lesana

Bětka se cítí dobře bosky a v maxisukni i v saku a lodičkách, na lesním palouku i na firemní párty, v restauraci i na pikniku v trávě.

Nevšední román o ženě, která nezapadá do škatulek a prostě si jen ráda žije po svém. Většinu života se pracně snažila být hodnou holčičkou - a teď se to ještě pracněji pokouší odnaučovat.

NYNÍ AKČNĚ S TĚMITO VÝHODAMI:

  • POŠTOVNÉ ZDARMA při doručení na výdejnu Zásilkovny
  • Autorčin podpis jako dárek
  • Tematická záložka jako dárek
Dříve za 328 Kč

V osmadvaceti si konečně začíná připadat opravdu dospělá a bere život plně do svých rukou, navzdory stínům minulosti. Cítí se dobře bosky a v maxisukni i v saku a lodičkách, na lesním palouku i na firemní párty, v restauraci i na pikniku v trávě. Má vystudovanou psychologii, smysl pro humor a nadhled, prima vztah s manželem, svéráznou tchyni, dvě temperamentní kamarádky… a jednoho karmického kamaráda, který jí nedá spát. Věří ve vesmírné zákonitosti a intenzivně hledá souvislosti. Sama u sebe, v životech předků a později i v příbězích svých klientů. Je lesana, nebo není? Inu… Tak trochu.

Vyprávění o lásce a upřímnosti, o zranitelnosti i velké síle, o důvěře a intimitě, ale také různých formách sexuálního násilí. O narozených i nenarozených dětech. O lidech, kterým záleží na tom, co jedí, jak se léčí či jakým způsobem přicházejí jejich děti na svět. Ať už si o nich okolí myslí cokoliv.

Přečíst anotaci Skrýt anotaci

Ohlasy kolem Lesany

Odpovědi na otázky

Kniha "Tak trochu lesana" je určena všem ženám všech věkových kategorií. Každá se v ní najde a nalezne porozumění. Je to příběh, co vás chytne za srdce od první stránky. A když to nejvíc potřebujete, dokážete v ní nalézt odpovědi na své otázky.

Přečtěte si ji. Nejdřív vy, pak vaše maminka, sestra, babička i kamarádka. Pomůže vám to k lepší komunikaci mezi vámi. Pochopíte, co prožívá nebo prožívala ta druhá, a získáte tak nadhled a klid.

Pavlína Petržilková
pořadatelka Recykultu,
manažerka propagace
Docela velkého divadla

Snesitelná lehkost bytí

Tak trochu lesana je román, který potěší víly, které nezapadají do škatulek a ani se o to moc nesnaží. Do dnešního žraločího světa přináší velmi snesitelnou lehkost bytí a nechybí mu poutavý příběh.

Eliška Antoš Bachová
psycholožka, lesana

Ženám jdoucím cestou svého srdce

Tak trochu lesana – příběh ženy, který Tě, milá čtenářko, okouzlí svojí upřímností, hloubkou a moudrostí.

V životě se dostáváme do různých situací, které si zaslouží naši pozornost a péči. Zde najdete mnoho inspirace, kudy se můžete vydat, když hledáte odpovědi na své životní otázky. Průvodcem vám bude hlavní hrdinka v působivém příběhu. Každá z nás se v ní tak trochu pozná, protože každá z nás jsme tak trochu lesana.

Jsem velmi šťastná, že tato kniha spatřila světlo světa a dostala se k Tobě, k ženě, která vystoupila ze systému a zajetých kolejí. Ženě jdoucí cestou svého srdce.

Sylvie Slováková
certifikovaná dula ČAD,
masérka

doba-zeny.cz

EMOCE, které Lesana vzbuzuje

Smích

Máte rádi humor založený na kouzlení s češtinou a slovních hříčkách? A co situační humor? Hrdiny našeho příběhu vystihuje obojí, a nejen to. Snaží se brát s nadsázkou a vtipem nejen okolní svět, ale i sebe samé.



„S
právná lesana má mít za muže poctivýho dřevorubce, přinejhorším undergroundovýho zpěváka, a ne webdesignéra ve sladěných botách s páskem...!“

Pláč

Zatížené rodinné vztahy, ztráta dítěte i trnitá cesta k početí, intimní traumata, smrt nebo situace, kdy bývá těžké si uhájit vlastní hranice a sebeúctu. Mnoha z nás se tato a podobná témata osobně dotýkají. Nebojte se pustit slzy ven, je to úlevné!


Po našem sezení jsem půlku noci probrečela, a nechápala proč. Díky včerejšímu vhledu do minulosti už mi leccos dochází.

Naděje

Univerzální návod k úspěšnému životu vám (žádná) kniha neposkytne, ale inspiraci ano. A tu a tam i nevtíravou radu, jak s některými těžšími lekcemi naložit. Neb nic se nám neděje náhodně. Hrdinové Lesany o tom vědí své...


„Vynikáte schopností spojovat racionální svět s duchovním, rozum s intuicí. Máte v sobě hodně pokory a sebereflexe, Bětko, ale je to jak váš dar, tak prokletí. Musíte se s tím naučit správně nakládat.“



Autorka Veronika Hotová Roncová

Mohla bych se popsat pomocí pár těžkopádných klišé.

Třeba že jsem byla od malička tak trochu jiná.

Že mě trefně vystihují obě má znamení Vepře a Panny (což je poměrně delikátní kombinace).

Chodila jsem často za školu, neb jsem byla líný spratek... chci říct neobyčejně svobodomyslná bytost, a čas trávila obvykle v knihovně nebo parku se zápisníkem v ruce.

Taková rebelka-intelektuálka.

Četla jsem samozřejmě od tří let a psala od pěti a šuplíky mám plné vlastních románů, deníčků, scénářů a básní.

Teprve velké setkání s nemocí mi otevřelo obzory a cestu ke zdraví. Díky.

Mé úžasné dítě je mi největším učitelem i zrcadlem - občas dost nemilosrdným.

Jsem srdcařka, umírněná perfekcionistka a věčný snílek s barvitým vnitřním světem.

A jsem křehká i silná zároveň.

Stále se učím. Žít naplno, mít se ráda, odpouštět (si), neztrácet víru a pokoru, stát si za sebou, plnit si sny... ŽÍT.


A víte co? Zní to jako klišé, ale je to všechno pravda.

Videospot ke knize

Tak trochu lesana vás zaujme zejména v případě, že:

  • jsou vám blízká témata jako vědomý životní styl, důstojné porodnictví, osobní a duchovní rozvoj
  • věříte i ve věci mezi nebem a zemí (nebo s nimi alespoň v pohodě koexistujete)
  • máte za sebou těžkou životní lekci v podobě potíží s početím/donošením dítěte, traumatické zážitky v oblasti intimity nebo jste ztratili své nejbližší
  • jste pro metody alternativní psychoterapie, jako jsou systemické konstelace, regrese, kineziologie či bodywork
  • přistupujete k životu vesměs pozitivně a věříte, že se nic neděje bezdůvodně


V knize si ovšem může každý najít to své, bez ohledu na definice. Uvidíte sami!

Ukázka z knihy Tak trochu lesana

Je jí kolem šestnácti, jmenuje se stejně jako půvabná květina s hvězdicovitými
lístky. Chvílemi však nemá příliš chuť žít. Neví si rady sama se sebou. Kroužím
kolem ní už delší dobu, toužím jí pomoci, možná to svým způsobem vzít za ni…
Líbí se mi na ní, jak je v jádru čistá a upřímná, co na srdci, to na jazyku. Když už
něco dělá, pak pořádně a se vší zaujatostí. Vlastně se do všeho vrhá přímo po hlavě,
ale přesně to mě na ní nejvíc přitahuje. Chci být její dcerou. Konečně potkává
v šumavských horách Tomáše, kluka jen o trochu staršího, milého vtipálka s šibalským
úsměvem. Doslova si padnou v příkrém svahu omylem do náruče a v tu ránu
i neomylně do oka.

„Pamatujete si na něj?“
„Vědomě ne. Občas se mi jen vybaví pár útržků. Měl takové silné chlupaté ruce,
a taky silný hlas… Jsou to vážně spíš záblesky.“
„A co cítíte, když si ho pokoušíte vybavit?“ zpovídá mě soustředěně Linda, milá
tmavovlasá žena středního věku a momentálně má dvorní regresní terapeutka,
a já si dám s odpovědí načas.
Bylo by snadné tvrdit, že nic, vůbec nic, ale to není správný výraz, spíš jakoby
nechci cítit nic. Dědovu osobu mám zastřenu hustohustou mlhou. Snad právě
proto, že o něm babička až do mých osmnácti nemluvila, všechny otázky tvrdošíjně

Přečíst více Skrýt

„Ty seš tu se školou, Sněhurko?“
„Jo, na lyžáku, a ty?“
„Já s našima. To se divím, že jsem si tě nevšim už dřív.“
Silně to mezi nimi jiskří, zavětřím svou šanci a proklouzávám téměř nepatrnou
skulinkou, když se jejich energie bez dlouhého otálení propojí. Nevědí o mně,
jejich cesty se záhy rozcházejí, vysílám ke své mamince signály, že jsem tady, už
nikdy nebude na nic sama, ale nevnímá mě. Opět se jí nechce moc žít…
Když se o mně konečně dozví, brečí a z jejích dívčích úst zazní i pár nelibozvučných
slov. Snad si mě ve skrytu duše přeje, ráda by mě přijala, ale nedovede si
s náporem nečekaných citů poradit. Má mě ráda, ale zároveň nemá. Stejně jako
sebe samu. Ale třeba ji to naučím…? Všechno je s ní jako na houpačce, na krkolomné
horské dráze. Až přijde den, kdy se u ní nadobro přestanu cítit bezpečně. Chci
ven, tam mi snad bude líp. Chci si se vším poradit sama. Vzít to za ni…
Je rozhodnuto, už mě tu nic nedrží, potřebuji ven, potřebuji už se sama nadechnout!
Vzdáleně vnímám rušnou paniku, strach, stres. Něčí křik. Mami, brzy budu
na světě a vezmu to za tebe, nevzdávej to… Neprotestuji, když mi bez něhy pomáhají
ven. Musím být statečná, bojovat od první chvíle, chci jí dát sílu, rozproudit v ní
krev… Ale nějak se to vymklo a té krve je najednou až moc. Přicházím střemhlav na
svět, zatímco ona z něj pozvolna odchází. Maminko, prosím tě, nevzdávej to!
Stihneme si vyměnit pouhý pohled. Jedinou nekonečnou vteřinu si hledíme
vzájemně do očí a pak už mi navždy zmizí z dohledu. Děje se mi spousta nových
a nezvykle nepříjemných věcí a brzy zůstanu sama, jen ve společnosti pár hadiček,
průhledných stěn mého nového útočiště a všelijakých divných zvuků, ale vlastně
to jde mimo mě, vidím před sebou stále jen ten její pohled. Naléhavost toho
pohledu. Co mi jím asi chtěla říct…? Znovu si však umiňuji, že se tomu nepoddám.
Musím být statečná. Maminko, neboj, já tě nezklamu!!
Slzy mi tečou proudem i zpod zavřených víček, nesnažím se jim bránit, přinášejí
nesmírnou úlevu.
„A potom vás vychovávali prarodiče?“
Přikývnu, jak mi jen zatuhlý krk dovolí. „Děda zemřel, když mi byly tři roky, žily
jsme pak samy s babičkou. Přestěhovaly jsme se sem z opačného konce republiky,
od celé své rodiny se odstřihla, ale dodnes nevím přesně proč. Odmítala mluvit
i o dědovi.“

zahrávala do autu, nebo mě naopak zaskočila reakcemi nezvykle prudkými.
Byla pro mě po celé dětství ztělesněním nejčistšího dobra, anděl v lidské podobě,
a málokdy ji něco vyvedlo z míry. A tak jsem se postupně radši vyptávat přestala.
Na jejího muže i své rodiče.
„Chcete se na to podívat, dozvědět se o dědovi víc?“
„Něco už vím z rodinných konstelací, ale pro dnešek by myslím stačilo zpracovat
si téma narození. U nás se léta nemluvilo ani o mamce, teprve v šestnácti letech
jsem náhodou objevila jednu její fotku… Skoro jako by nikdy neexistovala. Věděla
jsem jenom, že jsem se jí narodila o dva měsíce dřív… a že to nepřežila.“
Na okamžik skryji hlavu v dlaních a další úlevné slané kapky chladí žár mých
tváří.
„Občas jsem přistihla babičku brečet, ale hned začala dělat, že se nic neděje, ne, já
nepláču, něco mi spadlo do oka… A já ostatně nebyla o moc jiná. Taky jsem málokdy
dopustila, aby někdo viděl moje slzy. Snažila jsem se být úžasná hodná holčička,
co nikdy nefňuká a dělá babičce jenom radost.“
„Ach, syndrom hodné holčičky,“ přikývne Linda s lehce ironickým úsměvem.
„Předpokládám, že jste se také výborně učila?“
„Jistěže!“ potvrdím a dvojhlasně se spolu zasmějeme na odlehčenou. „Na základce
jsem měla většinou samé jedničky, na gymplu pár dvojek. Mamka naopak prolézala
s odřenýma ušima, ale to jsem se zas dozvěděla až kolem těch osmnácti, kdy
jsme si s babičkou začaly povídat víc na rovinu. Byla prý paličák a trošku rebel.
Jako by se v ní praly dvě povahy, matčina beránčí a otcova vlčí…“
„Otcova vlčí? Takže vám o něm babička přece jen něco pověděla?“
Zhluboka si povzdychnu. „Prý se s ním celý život trápila a ulevilo se jí, když
zemřel. Říkala, že byl hrubý a zlý, na ni i na Jiřinu…“
Vybavím si babiččin sevřený obličej, když přede mnou prvně pootevřela dvířka
třinácté komnaty, jež zůstávala tolik let uzamčená. To, jak se kousala do rtu
a v očích se jí zlověstně blýskalo – takovou jsem ji vážně neznala. Třásly se jí ruce
i hlas, když mi svěřovala, že k tomu člověku nikdy nic pěkného necítila a za manžela
ho nechtěla. Nechtěla nikdy žádného. Snad jen…
„Koho, babi??“
Sevřela pevně rty a zavrtěla hlavou. Laskavé modrošedé oči orámované světlými
řasami se jí v mžiku zatřpytily.

Ukázka z knihy Tak trochu lesana

Je jí kolem šestnácti, jmenuje se stejně jako půvabná květina s hvězdicovitými
lístky. Chvílemi však nemá příliš chuť žít. Neví si rady sama se sebou. Kroužím
kolem ní už delší dobu, toužím jí pomoci, možná to svým způsobem vzít za ni…

Přečíst více Skrýt

Líbí se mi na ní, jak je v jádru čistá a upřímná, co na srdci, to na jazyku. Když už
něco dělá, pak pořádně a se vší zaujatostí. Vlastně se do všeho vrhá přímo po hlavě,
ale přesně to mě na ní nejvíc přitahuje. Chci být její dcerou. Konečně potkává
v šumavských horách Tomáše, kluka jen o trochu staršího, milého vtipálka s šibalským
úsměvem. Doslova si padnou v příkrém svahu omylem do náruče a v tu ránu
i neomylně do oka.
„Ty seš tu se školou, Sněhurko?“
„Jo, na lyžáku, a ty?“
„Já s našima. To se divím, že jsem si tě nevšim už dřív.“
Silně to mezi nimi jiskří, zavětřím svou šanci a proklouzávám téměř nepatrnou
skulinkou, když se jejich energie bez dlouhého otálení propojí. Nevědí o mně,
jejich cesty se záhy rozcházejí, vysílám ke své mamince signály, že jsem tady, už
nikdy nebude na nic sama, ale nevnímá mě. Opět se jí nechce moc žít…
Když se o mně konečně dozví, brečí a z jejích dívčích úst zazní i pár nelibozvučných
slov. Snad si mě ve skrytu duše přeje, ráda by mě přijala, ale nedovede si
s náporem nečekaných citů poradit. Má mě ráda, ale zároveň nemá. Stejně jako
sebe samu. Ale třeba ji to naučím…? Všechno je s ní jako na houpačce, na krkolomné
horské dráze. Až přijde den, kdy se u ní nadobro přestanu cítit bezpečně. Chci
ven, tam mi snad bude líp. Chci si se vším poradit sama. Vzít to za ni…
Je rozhodnuto, už mě tu nic nedrží, potřebuji ven, potřebuji už se sama nadechnout!
Vzdáleně vnímám rušnou paniku, strach, stres. Něčí křik. Mami, brzy budu
na světě a vezmu to za tebe, nevzdávej to… Neprotestuji, když mi bez něhy pomáhají
ven. Musím být statečná, bojovat od první chvíle, chci jí dát sílu, rozproudit v ní
krev… Ale nějak se to vymklo a té krve je najednou až moc. Přicházím střemhlav na
svět, zatímco ona z něj pozvolna odchází. Maminko, prosím tě, nevzdávej to!
Stihneme si vyměnit pouhý pohled. Jedinou nekonečnou vteřinu si hledíme
vzájemně do očí a pak už mi navždy zmizí z dohledu. Děje se mi spousta nových
a nezvykle nepříjemných věcí a brzy zůstanu sama, jen ve společnosti pár hadiček,
průhledných stěn mého nového útočiště a všelijakých divných zvuků, ale vlastně
to jde mimo mě, vidím před sebou stále jen ten její pohled. Naléhavost toho
pohledu. Co mi jím asi chtěla říct…? Znovu si však umiňuji, že se tomu nepoddám.
Musím být statečná. Maminko, neboj, já tě nezklamu!!
Slzy mi tečou proudem i zpod zavřených víček, nesnažím se jim bránit, přinášejí
nesmírnou úlevu.
„A potom vás vychovávali prarodiče?“
Přikývnu, jak mi jen zatuhlý krk dovolí. „Děda zemřel, když mi byly tři roky, žily
jsme pak samy s babičkou. Přestěhovaly jsme se sem z opačného konce republiky,
od celé své rodiny se odstřihla, ale dodnes nevím přesně proč. Odmítala mluvit
i o dědovi.“
„Pamatujete si na něj?“
„Vědomě ne. Občas se mi jen vybaví pár útržků. Měl takové silné chlupaté ruce,
a taky silný hlas… Jsou to vážně spíš záblesky.“
„A co cítíte, když si ho pokoušíte vybavit?“ zpovídá mě soustředěně Linda, milá
tmavovlasá žena středního věku a momentálně má dvorní regresní terapeutka,
a já si dám s odpovědí načas.
Bylo by snadné tvrdit, že nic, vůbec nic, ale to není správný výraz, spíš jakoby
nechci cítit nic. Dědovu osobu mám zastřenu hustohustou mlhou. Snad právě
proto, že o něm babička až do mých osmnácti nemluvila, všechny otázky tvrdošíjně 
zahrávala do autu, nebo mě naopak zaskočila reakcemi nezvykle prudkými.
Byla pro mě po celé dětství ztělesněním nejčistšího dobra, anděl v lidské podobě,
a málokdy ji něco vyvedlo z míry. A tak jsem se postupně radši vyptávat přestala.
Na jejího muže i své rodiče.
„Chcete se na to podívat, dozvědět se o dědovi víc?“
„Něco už vím z rodinných konstelací, ale pro dnešek by myslím stačilo zpracovat
si téma narození. U nás se léta nemluvilo ani o mamce, teprve v šestnácti letech
jsem náhodou objevila jednu její fotku… Skoro jako by nikdy neexistovala. Věděla
jsem jenom, že jsem se jí narodila o dva měsíce dřív… a že to nepřežila.“
Na okamžik skryji hlavu v dlaních a další úlevné slané kapky chladí žár mých
tváří.
„Občas jsem přistihla babičku brečet, ale hned začala dělat, že se nic neděje, ne, já
nepláču, něco mi spadlo do oka… A já ostatně nebyla o moc jiná. Taky jsem málokdy
dopustila, aby někdo viděl moje slzy. Snažila jsem se být úžasná hodná holčička,
co nikdy nefňuká a dělá babičce jenom radost.“
„Ach, syndrom hodné holčičky,“ přikývne Linda s lehce ironickým úsměvem.
„Předpokládám, že jste se také výborně učila?“
„Jistěže!“ potvrdím a dvojhlasně se spolu zasmějeme na odlehčenou. „Na základce
jsem měla většinou samé jedničky, na gymplu pár dvojek. Mamka naopak prolézala
s odřenýma ušima, ale to jsem se zas dozvěděla až kolem těch osmnácti, kdy
jsme si s babičkou začaly povídat víc na rovinu. Byla prý paličák a trošku rebel.
Jako by se v ní praly dvě povahy, matčina beránčí a otcova vlčí…“
„Otcova vlčí? Takže vám o něm babička přece jen něco pověděla?“
Zhluboka si povzdychnu. „Prý se s ním celý život trápila a ulevilo se jí, když
zemřel. Říkala, že byl hrubý a zlý, na ni i na Jiřinu…“
Vybavím si babiččin sevřený obličej, když přede mnou prvně pootevřela dvířka
třinácté komnaty, jež zůstávala tolik let uzamčená. To, jak se kousala do rtu
a v očích se jí zlověstně blýskalo – takovou jsem ji vážně neznala. Třásly se jí ruce
i hlas, když mi svěřovala, že k tomu člověku nikdy nic pěkného necítila a za manžela
ho nechtěla. Nechtěla nikdy žádného. Snad jen…
„Koho, babi??“
Sevřela pevně rty a zavrtěla hlavou. Laskavé modrošedé oči orámované světlými
řasami se jí v mžiku zatřpytily.